Rozhovor s fyzioterapeutem Mgr. Danielem Sobotkou - Profese fyzioterapeuta a herce v jedné osobě

Dane, každý, kdo Tě zná a měl by pojmenovat Tvou hlavní charakteristickou vlastnost, vyzdvihne Tvůj smysl pro humor, schopnost rozesmát lidi. Máš v sobě kus herce a byť jsi profesí fyzioterapeut, hercem jsi se v posledních letech také stal. Hostuješ v Divadle Kalich v Praze, kde hraješ drsnou roli v jednom z nejslavnějších z českých muzikálů – Krysař. Jak se fyzioterapeut dostane od lehátka rehabilitace na pódium divadla?

Jako u spousty věcí v mém životě, i tady sehrála roli náhoda, nebo o mně často lidé říkají, že jsem dítě štěstěny. Kamarád mě na oslavě svých narozenin seznámil s režisérkou Mirjam Landou. Nějak jsem jí padl do oka, slyšela mě i zpívat a přišla nabídka zahrát si v Krysaři. Podle různých reakcí se dá vyčíst, že jsem ji ani ostatní snad nezklamal a mně se po dvaadvaceti letech splnil sen: stát na prknech, která znamenají svět! (smích)

Je v muzikálu také místo pro Tvůj zpěv?           

Ano, zpívám jeden duet a několik sborů. V té hře se mi podařilo splnit si prakticky veškeré dovednosti, které by si přál každý herec: vtipný dialog, vtipný monolog, herecká etuda, a tím, že se jedná o dvojroli, tak zároveň ztvárnění dvou různých charakterů...

Ty jsi opravdové dítě štěstěny, Tobě bylo shůry nejednoho talentu dáno! Jsi hercem také u lehátka? Zpíváš si s pacienty?

Velmi často! Jak asi bude souhlasit většina kolegů, úspěch léčby nejednou souvisí s tím, jak si pacient a terapeut navzájem sednou. Mým úkolem je pacienta přesvědčit, že námi zvolená cesta je správná a k tomu používám různé fígle - vtipy, předvádění a u lehátka si zpívám velmi často. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu denně!!!

Říká se, že profese, o které sníme v dětství, je pro nás ta osudová. Jak jsi se projevoval jako dítě? Byl jsi třídní šašek nebo jsi měl spíše sklony opečovávat druhé?

Vždycky jsem se projevoval jako třídní šašek a ti, co mě znají déle, reagovali na informaci, že hraji divadlo, slovy: konečně, to to trvalo! (smích) Fyzioterapie pro mě byla opět jedna z náhod a z počátku jsem neměl ani tušení, co se za tímto oborem skrývá. Ale už vyšší odborná škola a následně vysoká škola mi šla daleko lépe než gymnázium, což jsem bral jako znamení, že bych ten obor měl zkusit. Dnes jsem v něm vlastně denně dvacet let a říkám svým dětem, že není větší štěstí, než mít práci, která vás baví.

Když porovnáš tyto dva rozdílné světy – zdravotnictví a herectví – co na nich máš rád, a co naopak odmítáš a chtěl bys změnit?

Zdravotnictví je čistší, co se týče snahy pomoct bližnímu, jedná se určitě o vznešenou profesi. V herectví je větší rivalita a šoubyznys není úplně vzorem ctností, i když Mirjam Landa má čich na poskládání kolektivu, což mi potvrdila většina divadelních kolegů, že parta, jakou máme na Krysaři, není rozhodně běžnou záležitostí.

Na fyzioterapii mám rád práci s lidmi, vzhledem k výše řečenému mám 99 pohodových a veskrze poslušných pacientů na jednoho troublemakera, takže práce mě opravdu baví a rozhodně se necítím vyhořelý. Kumšt je úplně jiné odvětví, které vás ohromně nabije. Kdo zažil standing ovation, chce to zažívat znovu a znovu, je to jako droga. Takže úplně upřímně - pokud by se mi podařilo, že mě bude jednou divadlo živit (což z jednoho představení rozhodně nejde!), tak bych sběhl k umění. Ale zatím to určitě nehrozí.

A co "Standing ovation" ve fyzioterapii? Zastupuje ve fyzioterapii tuto energii něco konkrétního?

Standing ovation ve fyzioterapii je, když se vám podaří pacientovi pomoct a je vlastně úplně jedno jak. Někdo si opravdu potřebuje vylít srdce, někdo potřebuje poradit se způsobem trénování a kompenzace, a pak jsou tam takové ty lahůdky typu: už rok mě to bolí a nikde mi nepomohli! A za čtrnáct dní je ten člověk bez obtíží a přijde vám děkovná SMS. Anebo klidně jen dobře zmanipulované žebro!!! (smích)

Měl jsi někdy chuť z oboru fyzioterapie odejít?

Možnost odejít mě vlastně nikdy nenapadla! Jen jsem se ze začátku musel hodně otáčet, abych vůbec mohl žít. Pokud si dobře vzpomínám, nastupoval jsem v roce 1998 v Kladrubech po škole za 4.100 Kč!!! Jeden můj spoluhráč ve fotbale si v pohostinství v Praze v tu dobu byl schopen vydělat můj dvouletý plat za velikonoční svátky. To bylo pravda pro mladého kluka poněkud frustrující. Ale už při škole jsem si udělal masírovací klientelu, takže jsem si přivydělával. Vlastně až donedávna jsem měl vždycky minimálně dvě práce!

Ten plat byl v hrubém...(smích)

Kteří fyzioterapeuti a lékaři či jiní zdravotníci ti byli a jsou inspirací?

Mým vzorem byl pan docent Kříž, který mě jako cucáka zasvětil do tajů fyzioterapie, fungování ordinace jak po stránce ekonomické, pojišťovnické či daňové. Žiji z toho prakticky dodnes. A z fyzioterapeutů je můj guru jednoznačně můj spolužák Péťa Bitnar - kam se hrabe Sobotka, to se nedá srovnat!!! (smích)

Vím o Tobě, že svět umění Tě doprovází ve Tvé profesi již delší dobu – jednu ze svých ordinací fyzioterapie jsi měl v prostorách České televize, kde jsi občas nápomocen třeba jakožto odborný poradce ze světa fyzioterapie v pořadu Sama doma. Také Tvá žena je režisérka, takže osud Ti vyloženě „nahrává“ být umělcem. Pacienti jsou tedy zvyklí na to, že se za dveřmi tvé ordinace ozývá Tvůj zpěv a smích. Co na to Tví kolegové?

Ordinaci v ČT jsem už opustil a nyní spolupracuji s MUDr. Kučerou, se kterým tvoříme tým u fotbalové jednadvacítky, spolu s dalším kolegou fyzioterapeutem, se kterým jsem pracoval před dvaceti lety na Vinohradské rehabilitaci, takže si myslím, že tam už nemám čím překvapit! (smích)

Setkáváš se s rozdílnými světy - herectví, zdravotnictví, sport. Říká se, ve zdravém těle zdravý duch. Která profese plodí dle tvého vypozorování zdravé lidi?

Zdravotníci, tedy hlavně konkrétně fyzioterapeuti, mají rozhodně sklon žít zdravým životním stylem. Sportovci by byli fajn, kdyby nebyli vrcholoví. A herce bych nechal bez komentáře, tam je zdravých „životstylařů“ minimálně - když už sportují a nekouří, tak tam třeba zase dochází k abusu alkoholu... i v tomto se třeba cítím být více hercem než fyzioterapeutem...(smích)

Frederick Matthias Alexander, Shakespearovský herec, se uměl při hraní vnímat a vyvinul na základě potíží se svým hlasem metodu, která je inspirací také v naší profesi. Jsi jakožto fyzioterapeut v roli herce na pódiu "sám v sobě"? Umíš se vnímat?

Ti, co představení viděli a znají mě, tvrdí, že na jevišti jsem to já a že netuší, proč mi lidé tleskají!!!
Takhle daleko jsem ještě neposkočil, abych se vnímal, zato vnímám, že jsem za období hraní divadla, tj. šest měsíců, přibral sedm kilo. Takže vnímám, že mi zhubly džíny a lehce i kostým! Ale díky zpívání v divadle jsem se dostal k Aleně Dobrovolné, ke které se chystám na workshop Tělo a hlas, což bude inspirativní nejen do divadla, ale i do fyzioterapie.

Máš tendence opravovat nastavení těla svých hereckých kolegů?

Někdy své kolegy opravuji, ale spíš než polohou, tak když jim je něco akutně. Je to kus od kusu, někteří si nechají poradit, jiní ne. Vtipná historka byla, když jsem přiběhl do divadla na zkoušku se slovy, že jsem se zdržel v ordinaci, jeden z kolegů ihned reagoval: „Fakt? Já tam byl včera! A co tam hraješ???“(smích)

Který herec Ti nejvíce imponuje?

Jak kdy a jak v kterém kuse. Mám rád garnituru Hrušínského, Kopeckého, Menšíka, Sováka, ze současných určitě Ivana Trojana nebo Jirku Macháčka, ale třeba donedávna neznámý Ladislav Hampl, kterého jsem viděl v divadelní hře Terminus, byl naprosto úchvatný. Od nás z Krysaře určitě David Suchařípa, se kterým si rozumíme díky vztahu ke sportu, u nás opět málo známý Heňo Šiška, slovenský herec, nebo Bob Jašków, kterého jsem měl možnost vidět ve Švandově divadle... Jak vidíš, záběr je široký a absolutního vítěze není možné vybrat!

Kromě provozování své fyzioterapeutické ordinace v Praze jsi pravidelně docházel na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče k těžce nemocným lidem. Jak vnímáš takové prostředí a jak těmto lidem pomáháš?

Na OCHRIP v Českém Brodě jsem se rovněž dostal náhodně. Musím říct, že pro mě, jako pro člověka, který miluje život, bylo působení na takovém oddělení těžkou zkouškou. Vůbec se nedivím vysoké fluktuaci personálu na těchto typech oddělení, protože není dle mého názoru v lidské přirozenosti vydržet takový nápor především na psychiku. Popral jsem se s tím tak, že i na tomto oddělení jsem působil mj. jako zdravotní klaun. Myslím, že pacienti se na mě těšili, až zase během cvičení uslyší nové historky, nové písničky, nové vtipy.

Co bys tedy doporučil terapeutům pohybujícím se v prostředí těžce nemocných, umírajících lidí?

Potřebujete dobrou partu všech na oddělení, aby se ta psychická morda rozložila na víc lidí. A pak jednou za čas kvalitní teambuilding!  Jak říkal můj oblíbenec pan Werich: prostředí je důležitý činitel nejen ve vývoji společnosti...

Jak se mění v medicíně pohled na umírání? O zrození se bouřlivě diskutuje na všech rovinách, mění se přístup zdravotníků - porodníků, kdy je snaha podpořit ranou vazbu mezi dítětem a matkou. Co bys změnil Ty sám?

Myslím si, že v terminálních stádiích potřebují nemocní především své blízké víc, než zdravotní péči. Optimální by z mého pohledu byla domácí péče, ale bohužel žijeme ve společnosti, která to vzhledem ke kvetoucímu kapitalismu moc neumožňuje. Mám takovou oblíbenou větu, že jsme na cestě za blahobytem někde blbě odbočili. S tím určitě souvisí i nárůst psychosomatických diagnóz, který určitě vnímá každý ve svých ordinacích. S tím je bohužel spojena i ta absence rodiny při umírání vašeho blízkého...

Takže bych nařídil větší kompenzace za to, že se člen rodiny bude starat o svého umírajícího, aby nemusel řešit únik peněz...

Pracovat 22 let v našem oboru je poměrně dlouhá doba. V čem byla fyzioterapie před dvaceti lety jiná než je dnes? Jaké změny považuješ v našem oboru za zásadní? A jaké změny by sis v našem oboru přál?

Myslím, že dnes je určitě lepší možnost se vzdělávat! Nechal bych povinný kreditní systém, je to určitá záruka udržení kvality. Zásadně bych převedl ambulantní fyzioterapii do hotovostních plateb s výjimkou stavů po úrazech a operacích, bezplatné bych nechal rehabilitační oddělení, rehabilitační ústavy a ve vybraných případech lázně. Systému by to velmi prospělo, oddělilo by se zrno od plev nejen mezi pacienty, ale i mezi fyzioterapeuty. Lidé se totiž mylně domnívají, že pokud platí zdravotní pojištění, mají nárok na veškerou péči zdarma. Ale neví, co ta péče stojí! Netuší, že když je srazí auto, stráví týden na ARO a týden na JIP, vyčerpají svoje celoživotní pojištění! A co když se budou léčit s nádorem? Co třeba když budou potřebovat úplně "obyčejnou" endoprotézu? V naší zemi máme nejlepší poměr cena-výkon z hlediska placeného pojištění a nabízených služeb. Lidi by pojištění měli brát jako povinné ručení u auta. Pokud za život zaplatím na pojištění milión, nebudu ho zaplaťpánbůh potřebovat, tak je to moje daň za zdraví a peníze nechť se použijí tam, kde je třeba! Nemám s tím nejmenší problém. Trochu jsem se rozohnil...(smích)

Zklidníme tedy rozbouřenou vodu, zeptám se Tě - máš rád časopis Umění fyzioterapie? Které číslo Tě nejvíce oslovilo?

Časopis Umění fyzioterapie je nádherný počin a protože ho vedeš Ty, je to pro mě záruka kvality a preciznosti! Číslo oblíbené nemám, ale nápad vyzpovídávat fyzioterapeuty je výborný, protože každému může takový článek přinést inspiraci v jeho další práci...

Prozradíš nám, jestli Tě uvidíme také v některých dalších představeních? Nebo snad ve filmu?

Nějaké náznaky ohledně dalšího angažmá jsou, ale já to nepřeceňuji. Díky tomu, že mě divadlo neživí, přistupuji k němu jako k zábavě a užívám si každé představení na jevišti i za ním. Pokud nějaké nabídky přijdou, nejspíš je vezmu, nesmírně mě to baví!!!

Se kterým kolegou či kolegyní by sis přál rozhovor pro blog časopisu Umění fyzioterapie?

S Petrem Bitnarem! Je to skvělý člověk, "pankáč", a přitom výborný fyzioterapeut s obrovským rozhledem.

Dane, moc Ti děkuji za rozhovor okořeněný Tvým vtipem!

Marika Bajerová